Petra Mančušková je naší kolegyní už 6 let. Přesto o ní třeba leccos nevíte, proto jsme jí požádali o rozhovor.
Petro, přijde mi, že celý Tvůj profesní život provází společný prvek, a tím je potřeba pomáhat, je to tak?
Asi to tak bude – vlastně si moc nepamatuji, že bych někdy uvažovala o jiné práci. K sociální práci jsem se dostala přes zdravotnictví. Po gymnáziu se mi nechtělo intenzivně studovat a šla jsem na nástavbu na radiologického laboranta. Tu práci jsem pak 1 rok v nemocnici na Bulovce dělala. A tam mi došlo, že bych chtěla být s těmi lidmi-pacienty nějak ve větším kontaktu než jen tak, že jim udělám snímek zlomené nohy a už je pak nikdy neuvidím. Tak jsem šla studovat na FFUK zvláštní obor: Pedagogika-Ošetřovatelství, který už dnes ani neexistuje. Část přednášek byla na filozofické fakultě a část na medicíně, to byla dost zajímavá kombinace.
A pak už to šlo samo. Ještě víc než ta zdravotní část studia mě oslovila páce s lidmi v sociální oblasti. No, a bylo rozhodnuto.
Byla jsi taková od malička? Zachraňovala jsi topící se včelky, přivedla domů opuštěného pejska?
Zase úplně fanatická záchranářka jsem myslím nebyla. Ale vždy jsem byla moc ráda s lidmi v kontaktu, poslouchala jejich životní příběhy. A je pravda, že už během studia jsem se ráda zapojovala jako dobrovolník. Byla jsem dlouhodobě v dobrovolnickém programu pro ohrožené děti a také jsem během studií trávila léto ve Francii, kde jsem pomáhala dospělým lidem s mentálním postižením.
Baví Tě víc práce v kanceláři, nebo v terénu mezi klienty?
Určitě mám mnohem víc ráda tu klientskou část práce přímo v terénu, v osobním kontaktu s lidmi. Je jasné, že ta kancelářská část k tomu neodmyslitelně patří a bez ní by to vůbec nešlo… ale kdyby to bez ní šlo, tak bych se moc nezlobila.
Zaskočí Tě i po tolika letech práce v sociální oblasti něčí příběh?
Bohužel to tak pořád je. Stále se stává, že se člověk potká s příběhem, který nemá moc těch dobrých řešení. Člověk (jak samotný klient, tak neformálně pečující) se často k pomoci a podpoře dostává pozdě nebo neexistují vhodné služby, které by v jeho situaci byly potřebné, nebo je takových služeb nedostatek. V takových případech je skvělé, když jako tým společně hledáme možnosti, jak v takové situaci člověka podpořit. Tuhle část práce mám moc ráda, když je před námi nějaká výzva a nám se společně s kolegy podaří najít cesty, které člověku v náročné životní situaci alespoň trochu uleví. Bohužel ale ne vždy se takové řešení podaří najít…
Podílela ses na rozhodování, jak zařídit novou konzultovnu, aby se tam klienti cítili příjemně? A jak se tam pracuje Tobě?
Já jsem z nové konzultovny naprosto nadšená! Pracuje se mi tam výborně a vidím, že i klientům a rodinám, kteří si sem přicházejí pro radu a pro podporu, se v tom příjemném a klidném prostoru o složitých osobních věcech lépe mluví. Jinak na zařizování jsem se nepodílela, nemám na tohle vůbec buňky… Neumím si totiž ten prostor představit jen podle nákresu. A když mi někdo ukáže vzorky barev, tak to je pro mne opravdu těžké rozhodování. Ale naštěstí na to máme kolegyně se skvělým citem pro prostor a barvy a také s dobrým vkusem. Myslím že se jim to moc povedlo.
Přestože jsi spíše drobného vzrůstu, srší z Tebe ohromné množství pozitivní energie. Odkud ji čerpáš?
Tak to jsem ráda, že to vypadá, že stále srším energií, protože mně osobně někdy připadá, že už jí není tolik jako dříve… Ale moc ráda chodím do přírody, tam se čerpá energie moc hezky! Chodím také pravidelně na jógu a hlavně hodně času trávím se svými milými přáteli. Jsem vlastně asi hodně společenský tvor.
Máš dvě dospívající děti. Co považuješ za nejdůležitější jim předat?
Já bych byla moc ráda, kdyby Vojta i Agáta měli možnost dělat jednou v životě práci, která je bude těšit a bude jim dávat smysl.
Vojta se vydal cestou filosofie a sociologie, tak v tomhle směru mu partnerem a rádcem moc být nemůžu… Ale Agáta studuje prvním rokem sociální práci na FFUK, tak moc doufám, že toho rozhodnutí nebude litovat. A že bude jednou ve své profesi tak spokojená, jako jsem já!
