Přinášíme Vám rozhovor s radním pro sociální a zdravotní věci z Prahy 7 Jakobem Hurrlem, který je klíčovou osobou pro spolupráci a rozvoj naší organizace.
Vyrůstal jste v německém městečku na úpatí hor. Není pro vás okolí Prahy moc „placaté“?
Narodil jsem se v městě Freiburg im Breisgau na jihu Bádenska. Je tam krásná krajina. V podhůří roste víno a mnoho druhů ovoce a nad tím jsou hory Schwarzwaldu, které mají podobnou výšku a charakter jako Šumava. Blízkost hor je opravdu něco, co mi v Praze trochu chybí. Ale během studijních let jsem žil i ve městech, kde je okolí mnohem plošší a hory jsou mnohem dál. Hlavně v Berlíně, ale také krátce ve Varšavě. V porovnání s těmito městy na tom Praha ohledně kopců není zas tak špatně!
Vaše stěhování do České republiky po maturitě bylo spontánním rozhodnutím, nebo jste své české kořeny cítil vždy?
Moje máma se narodila v Českých Budějovicích a vyrůstala v Praze. Jako studentka potkala mého otce, a v roce 1969 se provdala do Německa. V Praze však zůstali její rodiče a další příbuzní, takže jsme sem jednou až dvakrát ročně jezdili na návštěvu. Nějaký vztah k Československu jsem tedy jako dítě měl. Přesto to byl pro mě kvůli rozdílnému politickému systému trochu vzdálený svět. Rozuměl jsem trochu česky, a trochu jsem i mluvil, ale moje slovní zásoba byla omezená. Znal jsem hlavně slova o věcech, o kterých mluvila moje babička – o vaření, pečení štrůdlů, potřeba mytí ruce a krku atd.
Po maturitě jsem se rozhodl ucházet o místo v německé organizaci, která organizovala dobrovolnické pobyty v zahraničí. V té době existovala možnost takovou službu dělat místo vojny. Většinou šlo o práci pro lidi a komunity, které se staly oběťmi německých zločinů během druhé světové války. A jelikož jsem měl základní znalosti češtiny, poslali mě do České republiky. To bylo v roce 1996.
Do roku 1998 jsem žil v Brně, kde jsem pomáhal jak v Muzeu romské kultury, tak v sociálním středisku brněnské židovské obce. Byla to práce podobná činnosti našich pečovatelek. Jeden pán, například, potřeboval pravidelnou pomoc s koupáním, u jiné paní jsem umýval okna a koberce, a s dalším jsem jezdil tramvají přes celé město k jedinému brněnskému holiči, který stříhal nejen vlasy, ale i vousy. Jako dobrovolník jsem měl ale mnohem více času na to, abych s těmi lidmi trávil jen tak čas, pili jsme čaj a vedli dlouhé rozhovory. Byla to pro mě neuvěřitelně zajímavá zkušenost. Většinou šlo o lidi, kteří se narodili ještě za monarchie. Jako mladí zažili první republiku a poté hrůzy perzekuce během druhé světové války. Většina přežila Osvětim. Jedna paní se skrývala ve slovenských horách, dalším se podařilo utéct do Anglie nebo do Ruska. S většinou z nich jsem mluvil německy, protože před válkou byla brněnská židovská obec převážně německy mluvící. Přestože zažili strašné zkušenosti s Němci během války, uchovali si některé silný vztah k německé kultuře a literatuře.
Máte vystudovaný urbanismus. Jak je na tom naše „Sedmička“? Co jsou její silné a naopak slabé stránky? Je pro své obyvatele pohodlným místem k životu?
Jedním ze současných ideálů pro udržitelný rozvoj měst je vize „město krátkých vzdáleností“. To znamená poměrně hustě osídlené město, kde jsou bydlení, práce a služby blízko sebe. V takovém místě lze vyřídit spoustu věcí pěšky a z většiny míst je to kousek na zastávku MHD. Přesně takový charakter má Praha 7. I když zde převažuje stará zástavba, z tohoto pohledu je urbanistická struktura Prahy 7 zcela v souladu s moderními představami o fungujícím městě. Je trochu smutné, že je dnes téměř nemožné znovu stavět takové kompaktní čtvrti jako jsou Letná nebo Vinohrady. Brání tomu dnešní předpisy, které vyžadují především více místa pro auta.
Co se týká slabin, osobně bych si přál, aby v ulicích bylo více stromů. Často tomu brání podzemní infrastruktura – pod chodníky jsou kabely a potrubí. Někdy narážíme i na odpor památkářů, kteří by nejraději zachovali všechno tak, jak to vypadalo na pohlednicích z počátku 20. století. V případě stromů tomu opravdu nerozumím, protože víme, že kvůli globálnímu oteplování budeme žít v mnohem větším horku než před 100 lety. Stromy jsou nejlepším způsobem, jak město ochladit. Nicméně, Praha 7 se snaží doplnit stromy všude tam, kde to je možné.
Jak jsme na tom s bariérami na Praze 7? Jsme dobře uzpůsobeni pro pohyb například vozíčkářů, rodičů s kočárky nebo lidí s berlemi?
Nedávno jsem měl úraz při pěší výpravě v Alpách, takže jsem si poslední měsíc vyzkoušel, jak se tady žije, když musíte chodit s berlemi. Když pominu aktuální komplikace spojené s velkými stavbami, situace se určitě zlepšuje. Velká část tramvají a skoro všechny tramvajové zastávky jsou už dnes bezbariérové. Není to ale ideální – často jsou problémem i nerovné dlažby. Od tohoto volebního období navíc v Praze 7 funguje komise pro bezbariérovost, která mapuje místa, kde je potřeba bariéry odstranit.
Jezdíte (nejen) po Praze 7 na kole. Zlepšují se tu podmínky pro cyklisty?
V Praze 7 se určitě situace pro cyklisty zlepšuje. Velmi důležitá je nová lávka, ale hlavně nový přechod mezi Veletržní a Dělnickou, který umožňuje lidem na kole vyhnout se prostoru kolem Vltavské. Hodně pomáhají i cyklopruhy. Lidem, kteří na kole nejezdí, to může připadat bezvýznamné, ale já se cítím na ulicích s pruhy pro cyklisty výrazně bezpečněji než na těch, kde žádné pruhy nejsou. Například na Argentinské se dnes jezdí poměrně příjemně, přestože tam je silný automobilový provoz. Zároveň ale musím říct, že infrastruktura pro cyklisty v Praze jako celku není moc dobrá. Myslím, že město čeká ještě hodně práce, než se tady bude jezdit na kole tak dobře jako ve většině západoevropských měst, kde je kolo jedním z hlavních dopravních prostředků.
Mrzí mě, že tady někdy probíhají takové „kulturní války“ mezi zastánci a odpůrci cyklistiky. Možná by pomohlo, kdyby si lidé více uvědomili, že řidič, který nechá auto doma a jede na kole, nezhoršuje dopravní situaci a nepotřebuje parkovací místo. Pokud dodržuje předpisy, nechápu, proč by na něj někdo měl nadávat. Spíš by mu řidiči měli být vděční, že jim nechává více prostoru pro jejich vlastní automobily.
Žijete bez auta a máte srovnání s Německem, takže to dokážete posoudit. Funguje u nás hromadná doprava dobře?
Myslím, že MHD v Praze funguje skvěle. Určitě je stále co vylepšovat, například bezbariérovost nebo lepší využití železnic i pro cesty uvnitř města, ale jinak mě nenapadá mnoho, co bych veřejné dopravě v Praze vytkl.
Trochu horší je to s propojením Prahy s okolím. Například železniční trať z Prahy do Kladna má jen jednu kolej, a vlaky jezdí poměrně pomalé. Příliš mnoho lidí se tak rozhoduje jezdit do Prahy autem, což zhoršuje kvalitu ovzduší ve městě. Je proto dobře, že stát začal tuto trať konečně modernizovat, i když to znamená, že se některé části Prahy 7 proměnily na několik let ve staveniště.
Jezdím hodně veřejnou dopravou po celé republice, nejraději vlakem. Češi často nadávají na České dráhy, ale podle mých zkušeností fungují vlaky vlastně celkem dobře. Je vidět, že se v posledních letech hodně investovalo do modernizace. Průvodčí bývají často sympatičtí a služby jsou na slušné úrovni. Bohužel stále platí, že na mnoha místech jsou vlaky pomalé. Když někam jedu o víkendu, nevadí mi to, nebo mě dokonce těší, že na některých tratích je stále cítit starý romantický duch železnice, ale pro každodenní dojíždění by to asi bylo spíš peklo. Je proto dobře, že modernizace pokračuje.
Co se vám povedlo v sociální oblasti během vašeho působení na radnici Prahy 7? Z čeho máte největší radost?
Už jsem osm let členem Rady MČ se zodpovědností za sociální věci a zdravotnictví. V tomto dlouhém období se toho podařilo hodně. Například jsme přestěhovali polikliniku do moderních, bezbariérových prostor, modernizovali sociálně-odlehčovací centrum Pečovatelského centra, zavedli systém dostupného bydlení a zřídili kontaktní místo pro bydlení na radnici, kde občané mohou získat komplexní informace k řešení své bytové situace. Velmi oblíbená je také služba Taxík Maxík, kterou využívají klienti Pečovatelského centra a kterou provozuje městská část ve spolupráci s Charitou Holešovice. Dalším úspěchem je vznik vzdělávacího centra pro seniory Přístav 7, které je velmi oblíbené mezi staršími občany. Sociální politika se samozřejmě netýká jen seniorů. Zavedli jsme program financování zájmových kroužků pro nízkopříjmové rodiny a na školách začali působit sociální pedagogové, kteří se starají o děti v komplikované sociální situaci.
Myslím si, že výzvou není jen zavádět nové věci, ale také zajistit, aby všechny aktivity a lidé byli nějak propojeni, aby organizace o sobě věděli a mohli si vyměňovat informace. To propojení vnímám jako jeden z úkolů radnice.
Průměrný věk obyvatel „Sedmičky“ je nyní cca 47 let a toto číslo bude pravděpodobně dále růst. Jak se Praha 7 připravuje na nárůst počtu seniorů?
V posledních letech byl spíše opačný trend, protože se do Prahy 7 stěhovalo mnoho mladých lidí. Z tohoto důvodu jsme se především zabývali kapacitami škol. Ale dlouhodobě nás demografické trendy neobejdou, a i mladí rodiče s dětmi budou jednou staří!
Jedním z problémů Prahy 7 je, že na našem území nemáme domov pro seniory nebo jinou pobytovou službu pro starší lidi s vážnými zdravotními problémy. Přestože dobře fungující domácí pečovatelská služba může být v mnoha případech alternativou, chceme se v příštích letech vážně zabývat myšlenkou, jak zajistit vznik pobytové služby na našem území. Stárnutí populace je také velkou výzvou pro služby, jako je pečovatelská služba nebo denní stacionáře, které se o nejstarší obyvatele starají. Musíme myslet na to, že je to velmi náročná práce a že stárnutí populace se odráží i v pracovních týmech. Považuji proto za důležité dbát na pracovní podmínky v těchto důležitých profesích. U fyzicky náročné práce pečovatelů je klíčová prevence nemocí z povolání. Zaměstnanci by také měli mít možnost dalšího vzdělávání. Nejdůležitější je samozřejmě finanční ohodnocení práce, které je však do velké míry určováno státní politikou. V každém případě by měla městská část dělat, co je v její silách, aby pečovatelské profese byly co nejvíce atraktivní.
